Exoplanets - jamaa za mbali za dunia

25. 06. 2018
Mkutano wa 6 wa kimataifa wa siasa za nje, historia na kiroho

Zahleďte se na černé noční nebe poseté hvězdami, všechny v sobě obsahují podivuhodné světy, podobné naší Sluneční soustavě, jsou v nich i planety typu Země? Podle velmi skromných výpočtů v sobě galaxie Mléčná dráha zahrnuje více než stovky miliard planet, z nichž část může být podobná Zemi.

Nové informace o „cizích“ planetách, exoplanetách, přinesl Keplerův vesmírný teleskop, který zkoumá souhvězdí a snaží se zachytit momenty, kdy se planeta ocitne před svým „sluncem“.

Orbitální observatoř byla vypuštěna v květnu 2009 právě za účelem vyhledávání exoplanet, po čtyřech letech však došlo k poruše. Následovaly mnohé pokusy o zprovoznění, nakonec byla NASA nucena odepsat observatoř ze své „vesmírné flotily“. Nicméně, za doby provozu shromáždil „Kepler“ tolik unikátních informací, že na jejich prozkoumání bude potřeba ještě několika let. A NASA již připravuje start nástupce „Keplera“, teleskopu TESS, v roce 2017.

Superzemě v pásu Zlatovlásky

Doposud našli astronomové téměř 600 nových světů z 3500 kandidátů na označení za exoplanetu. Domnívají se, že mezi těmito vesmírnými objekty může být minimálně 90% těch, které se mohou potvrdit jako „skutečné planety“, a zbývající jsou dvojhvězdy, které zatím nedosáhly hvězdných rozměrů, „hnědí trpaslíci“ a seskupení velkých asteroidů.

Většina kandidátů na planety jsou plynní obři typu Jupitera nebo Saturnu a také superzemě – kamenité planety, které jsou několikrát větší než naše planeta. Je zřejmé, že do zorného pole „Keplera“ a jiných teleskopů se zdaleka nedostanou všechny planety. Počet zachycených odhadují pouze na 1 – 10%.

Aby se objevila opravdu exoplaneta, je nutné ji vícekrát zaměřit při přechodu přes disk její hvězdy. Taková planeta musí obíhat blízko hvězdy, takže její rok je pouze několik dní nebo týdnů, a tím pádem mají astronomové možnost opakovat pozorování několikrát. Tyto planety v podobě rozpálených plynných koulí bývají často „horké Jupitery“ a každá šestá vypadá jako planoucí superzemě, pokrytá mořem lávy.

„Ani příliš mnoho, ani příliš málo“

V takových podmínkách bílkovinný život našeho druhu existovat nemůže, mezi stovkami nehostinných oběžnic jsou ale i výjimky. Doposud bylo nalezeno více než sto planet podobných Zemi, které se nachází v tak nazývané obyvatelné zóně, jinak také pásu Zlatovlásky.

Tato pohádková bytost se řídila principem „ani příliš mnoho, ani příliš málo“. A tak je to i s výjimečnými planetami, které jsou v „zóně života“ – teplota musí být v rozmezí, které umožňuje existenci vody v tekutém stavu. Přitom 24 planet z těch více než sta mají poloměr menší, než jsou dva poloměry Země.

A pouze jedna z těchto planet, která má hlavní charakteristické rysy dvojčete Země, se nachází v zóně Zlatovlásky, má podobné rozměry a patří do soustavy žlutého trpaslíka, ke kterým patří i naše Slunce.

Ve světě červených trpaslíků

Astrobiologové, usilovně hledající mimozemský život, ale neklesají na mysli. Většina hvězd v naší galaxii jsou nevelcí, chladní a matní červení trpaslíci. Podle našich současných znalostí, jsou červení trpaslíci zhruba dvakrát menší a chladnější než Slunce a tvoří nejméně tři čtvrtiny „hvězdného obyvatelstva“ Mléčné dráhy.

Okolo těchto „slunečních bratranců“ obíhají miniaturní soustavy velikosti orbity Merkuru a i tam jsou pásy Zlatovlásky.

Astrofyzici z Kalifornské univerzity v Berkeley dokonce napsali speciální počítačový program TERRA, který pomáhá vyhledávat dvojníky Země. Všechny oběžnice patří do zón života u svých malých červených hvězd. To všechno významně zvyšuje vyhlídky na přítomnost mimozemských kolébek života v naší galaxii.

Trpaslíci jsou aktivnější než Slunce

Dříve se domnívali, že červení trpaslíci, u kterých byly objeveny planety podobné Zemi, jsou klidné hvězdy, na jejichž povrchu dochází zřídka k výbuchům, provázených výrony plazmy. Jak se ale ve skutečnosti ukázalo, jsou podobné hvězdy daleko aktivnější než Slunce. Na jejich povrchu dochází soustavně ke kataklyzmatům, která způsobují silné poryvy „hvězdného větru“, schopné překonat dokonce i velmi silný magnetický štít Země.

Za malou vzdálenost od své hvězdy může mnoho pozemských dvojníků zaplatit dost vysokou cenu. Proudy radiace z jednotlivých výbuchů na povrchu červených trpaslíků mohou doslova „slíznout“ část planetární atmosféry a tím udělat tyto světy neobyvatelnými. Následně se zvyšuje míra ohrožení koronálními výrony, protože oslabená atmosféra nemůže plně ochránit povrch před nabitými částicemi ultrafialového a rentgenového „hvězdného větru“.

Kromě toho, existuje ještě nebezpečí potlačení magnetosféry potencionálně obyvatelných planet silnějším magnetickým polem červených trpaslíků.

Proražený magnetický štít

Astronomové měli již dlouho podezření, že mnozí červení trpaslíci mají velmi silné magnetické pole, které může lehce prorazit magnetický štít okolních, potenciálně obyvatelných, planet. Aby to mohli dokázat, vytvořili celý virtuální svět, kde naše planeta obíhá podobnou hvězdu na blízké orbitě a nachází se v obyvatelné zóně.

Ukázalo se, že magnetické pole trpaslíka nejenom velmi často deformuje magnetosféru Země, ale dokonce ji zahání i pod povrch planety. Podle takového scénáře by za několik milionů let nezůstal na planetě ani vzduch, ani voda a celý povrch by byl spálen kosmickou radiací. Z toho vyplývají dva zajímavé závěry: hledání života v systémech červených trpaslíků může být opravdu bezvýsledné a to by mohlo být zároveň i důvodem „mlčení vesmíru“.

Je ovšem možné, že nemůžeme najít mimozemskou inteligenci, protože se naše planeta narodila příliš brzy…

Smutný osud prvorozených

Po provedení analýzy dat, obdržených pomocí teleskopů Kepler a Hubble, astronomové zjistili, že se proces vzniku hvězd v Mléčné dráze podstatně zpomalil. To souvisí s nárůstem deficitu stavebního materiálu v podobě prachoplynných mračen.

Nicméně, v naší galaxii zůstalo ještě dost hmoty pro narození nových hvězd a planetárních soustav a navíc, za několik miliard let se náš hvězdný ostrov srazí s Velkou Galaxií v Andromedě, což povede k obrovské explozi vzniku nových hvězd.

Na pozadí budoucího galaktického vývoje se nedávno objevila senzační zpráva, že před čtyřmi miliardami let, v době vzniku Sluneční soustavy, existovala pouze desetina potenciálně obyvatelných planet.

Když vezmeme v úvahu, že ke zrodu nejjednodušších organizmů na naší planetě bylo potřeba několika set miliard let a pak ještě dalších několik miliard na vytvoření rozvinutých forem života, pak je velká pravděpodobnost, že se inteligentní mimozemšťané objeví až po vyhasnutí našeho Slunce.

Možná, že právě to je řešením Fermiho paradoxu, který kdysi zformuloval vynikající fyzik: kde jsou všichni ti mimozemšťané? Anebo bychom mohli najít odpovědi na naší planetě?

Extrémofilové na Zemi a ve vesmíru

Čím více se přesvědčujeme o unikátnosti našeho místa ve vesmíru, tím častěji narážíme na otázku, jestli může existovat a vyvíjet se život ve světech, které jsou zcela odlišné od toho našeho, od Země.

Odpovědí na tuto otázku může být existence překvapujících organismů na naší planetě, extrémofilů. Svůj název si vysloužili svojí schopností přežít v extrémních teplotách, jedovatém prostředí a dokonce i beze vzduchu. Mořští biologové našli takové organismy u podmořských gejzírů, černých kuřáků.

V těch místech se jim daří, při obrovském tlaku, absenci kyslíku a na samém okraji rozžhavených vulkanických jícnů. Jejich „kolegy“ můžeme najít v solných horských jezerech, na rozpálených pouštích a pod ledovými příkrovy v Antarktidě. Dokonce existují i organismy, želvušky (Tardigrada), které jsou schopné přežít i ve vakuu v kosmickém prostoru. Z toho vyplývá, že dokonce i v radiačních pásech červených trpaslíků mohou vzniknout nějaké extrémní mikroorganismy.

Teorie o vzniku života na Zemi

Akademická evoluční biologie předpokládá, že život na Zemi vznikl na základě chemických reakcí v „teplém a mělkém moři“, bičovaném proudy ultrafialového záření a ozonu z „bleskových bouří“. Z jiného pohledu, astrobiologové ví, že chemické „cihličky“ základů života jsou i na jiných planetách. Byly zjištěny, například, v prachoplynných mlhovinách a v soustavách našich plynných obrů. Nejedná se ještě  „plnohodnotný život“, ale je to již první krok k němu.

„Oficiální“ teorie vzniku života na Zemi utržila nedávno silnou ránu, a to od geologů. Ukázalo se, že první organismy jsou daleko starší, než se dříve předpokládalo, a vznikly v naprosto nepříznivém prostředí metanové atmosféry a kypícího magmatu, který se rozléval z tisíce vulkánů.

Mnohé biology to donutilo zamyslet se nad starší teorií panspermie. Podle ní první mikroorganismy vznikly někde úplně jinde, dejme tomu na Marsu, a dostali se na Zemi v jádrech meteoritů. Je možné, že dávné bakterie museli podstoupit ještě delší cestu v kometách z jiných souhvězdí.

Pokud by tomu ale opravdu bylo tak, pak nás cesty „kosmické evoluce“ mohou dovést k „našim rodným bratrům“, jejichž původ pochází ze stejného „semena života“, stejného zdroje jako je náš…

Makala sawa